Nejstarší prokazatelné stopy dřevostaveb pochází již ze starší doby kamenné a v posledních letech se ve velké míře vrací i na naše území.
V mladší době kamenné v neolitu se spolu se vznikem zemědělství a chovu dobytka začalo masivně rozvíjet pravěké stavitelství ze dřeva. Nejstarší dřevěný původ stavby je těžko prokazatelný, protože materiál podléhá rozkladu.
V době kolem roku 4 000 před Kristem se v Evropě vyskytovaly takzvané Dlouhé domy. Byl to typologický dům s konstrukcí z dubového dřeva 25×7 metrů. Stěny byly z masivních kulatin a dřevěné krokve s rákosovou krytinou. Domy měly krátkou životnost a to pouze 20 až 25 let.
Dalším významných obdobím v rozvoji dřevostaveb bylo antické Řecko a Řím. V Číně a Japonsku se dochovaly rozsáhlé mnohapatrové komplexy, a to zejména sakrálních staveb ze dřeva, které jsou staré tři tisíce let. Starověké čínské dřevostavby mají opěrný systém zvaný dougong, který dodnes úspěšně odolává otřesům půdy. Je to důmyslná soustava dřevěných podpěr v konstrukci stavby a nejstarší doklad jeho použití pochází z doby kolem roku 1100 před naším letopočtem.
Na začátku 7. století se v Evropě rozmáhala stavba těžkých skeletových a hrázděných staveb, kterou si dodnes můžete prohlédnout v Německu a Francii.
V českých zemích převládalo pro stavbu obytných domů roubení, hrázděné stavby máme na našem území od 15. století a jejich použití zavedli němečtí přistěhovalci.
Stavba dřevostaveb je v mnoha ohledem šetrnější k životnímu prostředí a nádherně zapadá do naší krajiny.