Počátky zpracování cínu se datují do poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem a pochází z Malajského poloostrova, Číny a Japonska.
Na běžné použití si Evropští cínaři museli počkat až do 13. století. Trh zaplavili předměty pro běžné použití, jako jsou mísy, talíře a džbány. Využití se našlo také pro liturgické předměty jako křtitelnice, rakve a sarkofágy. Cínové předměty se vyráběly především odléváním z formy. Používaly se ozdobné techniky a koloristické efekty zlacením a stříbřením. Cín se také kombinoval s mosazí a mědí.
Cínové výrobky byly často opatřování značkou města, mezi nejznámější centra výroby patří Augsburk a Norimberk. Stará česká váhová jednotka centéř představovala 61,5 kilogramu. Cín je kov stříbřitě lesklý a poměrně měkký. Tažnost kovu nastává již při 232 °C. V přírodě se vyskytuje pouze ve sloučeninách, jako je cínovec nebo galenit. Krystaly je potřeba rozdrtit, proprat a pražit, dokud se nezbaví síry a arzénu. V peci se následně z rudy stane kov. Cínových solí se užívá v barvířství jako mořidla. Hlavní ložiska cínových rud jsou například v Barmě, Indonésii a Brazílii. Evropská ložiska jsou již vyčerpána, na našem území byla pravděpodobně v Krušných horách. Staročeská domácnost využívala cínové nádobí pro rozličné účely. Hlubší mísy na chléb, mělké na sýr, speciální „šálešné“ na křen či ovoce, nechyběly ani „štandy„ na víno. Podle zachovaných dokladů se například dozvídáme, že alchymista Korálek měl koncem 16. století 196 cínových mís.
Cín se také výrazně prolnul do výroby cínových figurek. Často je odlévali a malovali chudí obyvatelé horských vesniček. Výrobu cínových panáčků formou odlévání můžeme zkusit i sami doma. Odlité vojáčky se dají pomalovat nejlépe barvami, které používají letečtí modeláři.